Naše cesta za vzděláním po Kalifornii začala v San Francisku, kde nás hned na letišti přivítala 70% vlhkost a asi 30 stupňů vedra. (Maj tam místo Celsiáka nějakýho Farnhajta a to už mi bylo úplně vedro). Naskákali jsme nějakýmu Indovi do taxíku a hnali se do půjčovny spacích automobilů, kde na nás čekalo naše autíčko, které nám mělo být nějaký čas druhým domovem. Odolali jsme pokušení podívat se do města hipies, Jacka Kerouacka, naskakovacích tramvají a šílených kopců. Čekali nás koně a ti nejlepší chlapy v tomhle oboru a my se již nemohli dočkat. První zastávka byla v malém městečku Wilton nedaleko Sacramenta. Dorazili jsme v noci a tak jsme naše autíčko zaparkovali na pozemcích jakéhosi farmáře. První překvápko nás čekalo ráno, kdy tenhle chlapík dorazil usmál se a popřál nám příjemný pobyt v Americe. U prvního -store- u benzínky jsem načapal bezdomovce jak se směje na paní u pokladny při nákupu ranního kafe a začal jsem mít podezření, že jsou ti Kaliforňáci nějací moc v pohodě. A potvrdilo se.
Na farmě Carlose Maciase (mimo jiné výrobce a prodejce cajků právě pro Buckaroo lidičky) nás čekal již Peter Campbell. Peter, podle jeho vlastních slov, je jeden ze dvou skutečných a přímích žáků Raye Hunta. Ten chlapík uměl to se mu musí nechat. I když ve srovnání s tím co nás čekalo v příštích dnech by asi špatně obstával, ale my jsme přesto hltali všechno zajímavé co z něj vypadlo. Během 15 minut v akci na Kalifornském slunci jsem najednou odhazoval kraťasy, hledal dlouhé džíny v báglu a oblékal si košili. Za další 10 minut jsem pochopil na co že mají všichni místní ty kloboučky na hlavách a bylo to. Peter i přes to, že je to pěkný bručoun a lidi ho ve své podstatě vůbec nezajímají, tak nakonec povolil a začali z něj padat všechny ty příběhy o Tomovi, Rayovi a dalších. (Barunka ukecá každého). Když jsme mu ukázali knihu českého vydání Buckovi knihy, kterou jsme mu vezli roztál jako sluníčko. Dohodli jsme se na nějaké další spolupráci. Mluvilo se i vydání jeho knihy v angličtině pro Ameriku a o autorských právech pro česká vydání. No uvidíme co napíše. DVD-ček má tenhle chlapík natočeno asi deset, ale už jsem tedy viděl lepší věci. Ondra Zalabák, náš produkční, kameraman a režisér by asi zaplakal. Uvidíme co se z toho vyklube. V noci jsme vyrazili na cestu přes kopce Sierra Nevada. Jméno "Sierra Nevada" dali horám první španělští osadnící a znamená jednoduše "zasněžené hory". Je fakt, že v květnu ležely ještě četné zbytky sněhu i ve výškách kolem 2.500 m n.m. a hřebeny nad 3.500 m byly bílé docela. Dorazili jsme v noci do malého vaquero městečka Alturas a zalehli na matrace. Ráno nás už čekal chlapík za kterým stálo vážit celou tu cestu. Richard Caldwell.
Dnes strážce starých jezdeckých a ropingových tradic, horseman, roper. Byl velmi přátelský a celý čas, který jsme trávili společně se nám velmi věnoval. Dostali jsme od něj darem jeho vlastní laso a nezapoměl připojit výzvu, že pokud příští rok přijedem a budeme schopni chytit tele, on s námi bude vystupovat na Californios soutěžích v trenýrkách. (To byla narážka na naše zcela nevhodné kraťasy a trička). Jen počkej.... Dále už to vypadalo jako když nám pánbůh sází jedno překvapení za druhým. Byli jsme odesláni k dalšímu z velkých horsemanů jménem Destrey Cambell. Napůl farář, napůl kovboj.Později jsme zjistili, že Destreyho znali snad úplně všichni po celé Kalifornii. Přes týden se věnoval obsedání koní a v neděli z něj byl farář v kovbojském kostele. Modlil se za kovboje, aby nepadali, krávy a měli dostatek pastvy atd. Destrey byl také jeden z několika trenérů, kteří se každoročně účastní soutěže o nejlépe přiježděného mustanga. Každý z trenérů si odveze domů jedno mladé chycené zvíře. Po 100 dnech se s ním vrátí a předvede co se naučili. Koník je potom prodán v aukci. Měli jsme možnost pracovat s tímhle koníkem po jeho 80 dnech výcviku. Zajímavá zkušenost. S Detreym jsme celou dobu u něj na ranči diskutovali o obsedání mladých koní, o Tomu a Billovi Dorrencových, o jeho synech, kteří vyrůstali společně s Tomem a vyslechli jsme spoustu historek o všech horsemanech v Kalifornii a přilehlém okolí.Další na cesta (tentokrát ještě společně s Destrym) vedla na jeden z nejzajímavějších rančů v Kalifornii. Ranč Flornoy. Jeden z nejstarších a nejtradičnějších rančů. P.O. BOX 1. Telefonní číslo třímístné. Na tomhle ranči trávil Tom Dorrance hodně času. Místní mexičtí vaqueros nám přivedli koně z pastvin ( kobylku na které jela Zuza obsedal Tom) a za necelou půlhodinu jsme již hnali stádo z jižních pastvin na severní. To byl nezapomenutelný zážitek. Nikdo z nás zpočátku nevěděl jakým způsobem se pracuje uprostřed stáda, ale v okamžiku, kdy jsem vše nechal na svém koni to šlo jako po másle. Věděl vždy lépe co a jak. Odpoledne nás čekalo hledání stáda divokých hřebečků v horách, kde byl později vybrán jeden z budoucích plemeníků. Až dole v údolí jsme se dozvěděli, že tohle byla pro nás opravdu velká čest od majitele ranče. Ne každému se poštěstí se toho zúčastnit. Rituál jen pro zasvěcené. Jedenkrát ročně. Uf. Tenhle chlapík byl navíc zajímavý tím, že měl doma v šuplíku napsanou knihu vzpomínek na Toma Dorrance. Snad...
Další den nás Destrey vláčel dál - tentokrát k dalšímu z legendárních horsemanů Bryanu Neubertovi.Zase jsme vyslechli spoustu příběhů a bylo velmi zajímavé vidět Bryana pracovat. Všichni s kým jsme o něm v Kalifornii mluvili se shodli na tom, že Bryan je nejlepší ze všech na mladé koně. Bylo to vidět i cítit. Všude vládla velmi přátelská atmosféra, koně byli klidní a v pohodičce. Mrzelo nás, že jsme na práci s ním měli jen jeden den, ale i tak to bylo velmi poučné. Domluvili jsme si příští rok, snad nám ho pánbůh zachová. Nezapomenutelný zážitek pro nás byl, když Bryan odešel při obědě na krátkou chvíli pro svého syna, který odkudsi ze skříně přinesl sedlo Toma Dorrance. Ve skutečnosti WADE sedlo číslo 1. První z velkých. Držel jsem ho v ruce a ani nedýchal. Kus americké historie v mých umolousaných tlapkách. Nádhera.
Ten poslední parádní týden nás teprve čekal. Pan horseman: Buck Brannaman. Museli jsme opět dorazit se Sierra Nevady (většinu cesty přes noc) do města které se jmenuje CHICO. Čekalo na nás několik horkých kalifornských dní s Buckem. Nejprve obsedání asi 14 mlaďasů a později základy ze sedla - kterým Buck říká HORSEMANSHIP 1. Říkám základy, ale jako vždy neustále prohlašoval, že všechny tyhle cvičení jsou základní a my jsme vzpomínali na naše jezdecké špičky, které se k těmto „základům“ nedostanou celý život. On na to má 10 hodin.Bylo to opravdu zajímavé. Když jsme odjížděli měl jsem v hlavě několik otázek pro svojí vlastní jezdeckou praxi. Dostalo se mi odpovědí tolik, že mi ještě pár týdnů bude bolet hlava. Zážitků s tímhle chlapíkem bylo mnoho. Diskutovali jsme také o možnosti jeho účasti na kurzech v Česku. Prvotní nápad byl uspořádat na podzim několik kurzů v době, kdy končí svojí cestu po světě ve Francii. Nakonec to dopadlo takto. V příštím roce se natáčí americký film podle Buckovo knihy "Za hlasem ztracených koní". Po natočení tohoto filmu Buck slíbil, že dorazí do Evropy - kde počítá s tím, že o něm bude vědět daleko větší množství lidí než doposud. Dostali jsme přímé kontakty s tím, že v okamžiku kdy bude znám přibližný termín začneme se bavit o všech podrobnostech. Nu což. Chtěli jsme vše ještě letos zvládnout, ale takto bude alespoň nějaký čas na přípravu. Buck mimo jiné slíbil, že pokud se dohodnem bude možnost uspořádat kuzů několik na rozličná témata. Nejvíc si ho asi budu pamatovat ne uprostřed jízdárny na koni, ale na večeři kam nás pozval, kde v místnosti plné lidí koukal unavenýma očima někam mimo všechny ty kecy všech přítomných a cítil se nejspíš hodně sám. Poslední den jsme našli i čas posedět si na balíku sena a my všichni jsme tušili, že takovéhle chvíle se mockrát v životě neopakují. A tak naše hlavy už nemohli pojmout víc informací a bylo jasný, že musíme domů, vše v klidu utřídit, rozpitvat, poskládat dohromady a teprve časem si uvědomit co všechno se nám to vlastně podařilo.Celá ta cesta by byla smutná, kdyby s náma nebyli naši kamarádi Peter Dobeš a jeho žena Zuza. Vždy když to vypadalo na nějaký problém, Peterko udělal vtip, Zuza vysekla jednu ze svých sarkastických poznámek a smáli jsme se tak, že se mi slzy kouleli i po zádech. Bez vás by nám bylo v životě už smutno kamarádi.
Václav
