|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| DUBEN - KVĚTEN 2009 | |
| Tak jsme opět vyrazili na západ. A dokonce tak daleko, že dál na západ už to nešlo. (Pak už je to zase východ.) Parta ve složení: Já, Barunka, Peter Dobeš, Zuza Dobešová, Pepa Beránek a Romana Beránková. Tentokrát jsme zamířili po přistání v San Francisku rovnou na sever do malého městečka, které se jmenuje Red Bluff. Každý rok se zde scházejí horsemani na akci, která se vznešeně jmenuje THE CALIFORNIOS RANCH ROPING AND STOCK HORSE CONTEST. Nejde však o nic jiného, než o to, že se všichni tihle chlapi a ženský navzájem znají a mají se rádi, a tak se chtějí jednou za rok vidět, zajezdit si spolu, pokecat, popít a vůbec si trošku užít života společenského. Pro nás naprosto nejlepší příležitost najít všechny naše kamarády na jednom místě. V pátek se konalo neoficiální zahájení. ROPING WARM UP. Nešlo o nic jiného, než o to, že tři rozhodčí (mimo jiné i Martin Black se kterým jsme strávili hezkých pár dní), kteří měli rozhodovat ve všech soutěžích, museli předvést, že všechno to co budou soudcovat také perfektně ovládají. (Tohle bych vřele doporučil do všech našich českých závodů). Nevím zda to bylo tím, že jsme byli již natěšení z domova, ale celý páteční večer byl naprostý zážitek. |
 |
Ráno se konalo oficiální zahájení. V okamžiku, kdy nastoupilo do haly přes čtyřicet jezdců, kteří představovali téměř celou jezdeckou špičku v oboru, celá hala povstala a my jsme si připadali jak v nějakém opravdovém sladko-romantickém americkém bijáku. Ale tohle byla skutečnost. To lepší však mělo teprve přijít. Na pořadu dne byli soutěže: Pravidla jsou velmi tvrdá, ale vycházejí z jezdecké a dobytkářské praxe. Tak jak se začalo soutěžit, nám po počátečních otevřených hubách trošku otrnulo a začali jsme se rozkoukávat po areálu. |
 |
| Netušili jsme, že nás čeká dvoudenní potřásání rukama, poplácávání po zádech, objímání se z babama i chlapama, vysvětlování kdeže je to Česko, a vůbec všechno to veselé hemžení, pinožení, blábolení a veselé hemžení lidí, kteří pracují ve stejném oboru a mají ho rádi. Zajímavé pro nás bylo, že naše pověst dorazila do Californie daleko před náma. Všichni o nás už věděli z loňska, lidičkové kteří s námi loni strávili nějaký ten den nám halasně oznamovali, že to byl jejich nejlepší loňský týden a lidi co nás nepotkali nás chtěli najednou hrozně moc potkat. Měli jsme domluveno několik setkání s lidma, které jsme nikdy neviděli a stačilo jen říct někomu kdo šel okolo, že hledáme určitou osobu a za 15 minut už se k nám dotyčný člověk hlásil. Naprosto bezkonkureční, bezelstné přijetí do komunity těhle lidí. Čím více je poznáváme, tím více cítíme jak velká je to pro nás čest i příležitost, mezi ně patřit. Hodně jsme se těšili na Bucka Brannamana, který nám neustále vzkazoval po lidech ať si ho najdem, ale vzhledem k tomu, že za ním stále chodil kdosi s kamerou (natáčí se již půl roku velký dokumet o Buckovi), tak se nakonec za ním nikomu z nás nechtělo. Později jsme se k němu dostali až přes jeho ženu Mary (jak jinak) velmi pozdě v noci. |
 |
| Je naprosto inspirující vidět většinu našich jezdeckých vzorů, učitelů a mentorů závodit na jednom místě, ve stejném čase a v mnoha různých soutěžích. To srovnání je omračující. Komentář k jednotlivých horsemanům si však nechám pro sebe. Zajímavá byla i ta část, kdy do několika soutěží nastoupili děti. Nejstarší byla asi Reata Brannamanová nejmladší byl Chantz Albrecht - vnuk Richarda Caldwella. Chantz nakonec vyhrál kategorii dětí. Reata byla čtvrtá. Byl na ně moc hezký pohled. V soutěžích kde se lasovalo, závodili vždy tři chlapi v partě. Očekávalo se velké show od party Bucka Brannamana, se kterým ještě jezdil Jeff Hanson (Utah) (asi nejlepší lasař v hale) a Frank Dominguez (Nevada). Také jsme byli velmi zvědaví na partu Richarda Caldwella. Nakonec bylo vše jinak. V okamžiku kdy do haly vjeli Billy Askew(Kalifornie) Joe Wolter (Texas) a Bryan Neubert (Californie) bylo rozhodnuto. Tahle parta chlapů byla tak naprosto bezkonkureční. Koncert. Dokonalost. Lehkost a navíc bylo vidět jak si všichni tři celý ten den užívají. |
 |
Bryan Neubert a Joe Wolter jezdili kdysi spolu na rančích v Nevadě jako honáci. Jejich předákem v těch letech byl Ray Hunt. Vzhledem k tomu, že Ray byl velmi tvrdý a nekompromisní předák a nerad si nechával mluvit do svých pravomocí od majitelů ranče, tahle parta se často stěhovala. Později se k nim dostal i Martin Black, který si vzal Rayovu dceru. Musela to být neskutečná doba, když tihle geniální jezdci pracovali spolu. No ale pojeďme dál. |
 |
| Z té hromady lidí, se kterou jsme se potkali, je velmi těžké vybrat jen několik málo jmen a fotografií, aby nedošlo k zahlcení tohoto webu. Pro nás asi nejcitovější bylo plánované setkání s Milly Hunt Porter. První ženou Ray Hunta. Milly může za to, že bylo možné v Česku vydat Rayovu knihu V HARMONII S KONĚM a v současné době za nás oroduje u Margaret - ženy Toma Dorrance, aby povolila vydání Tomovi knihy. S Barunkou si padli do oka takovým způsobem, že Milly seděla později několik hodin u nás v karavanu, pila náš český čaj a vyprávěla nekonečné množství příběhů z dob, kdy Ray a Tom byli mladí a vyváděli spolu pěkné psí kusy. Prozradila nám všechny nepublikovatelné souvislosti z jejich životů a životů všech těch postaviček okolo oboru, kterému se ve Státech kupodivu říká také HORSEMANSHIP. Milly je velmi čiperná hyperaktivní babka a doufáme, že nám ještě pár let vydrží. Slíbila, že většinu těch zajímavých příběhů nám napíše pro první čísla našeho plánovaného časopisu. |
 |
| Další velké setkání - Warren Wright. Všichni jsme tušili, že začíná další velké přátelství. Novozélaňďan - ale zároveň nejlepší americký kostrař, který vyrábí kostry do WADEů pro všechny velké světové horsemany. Vyprávěl taktéž celý večer a vzhledem k tomu, že všechny hospody už měli zavřeno seděli jsme u amerického McDonalda ještě dlouho po zavírací době. Snažil se nám poctivě odpovědět na všechny naše všetečné otázky a vzhledem k tomu, že si Barunka zapoměla svůj zapisovací notýsek, odváželi jsme si domů svazek popsaných ubrousků Warrenovýma obrázkama. |  |
Carlos Macias - na jehož ranči jsme loni trávili nějaký čas s Peterem Campbellem. Carlos je výrobce pomůcek pro Buckaroo - Vaquero lidičky a loni vyráběl nějaké věci nejen pro nás (Například Barunce armitas ve kterých jezdí), ale například dělal i ostruhy pro kalifornského guvernéra Arnolda Schwarzennegra. Je vidět že má Arnold dobrý vkus ne? Carlos nám hodně pomáhá v situacích, kdy tápeme uprostřed nepřehledných amerických výrobců. |
 |
Ernie Morris - vůbec jsem nedoufal, že se s ním někdy potkám. Dala nás dohromady (jak jinak) Ernieho žena a tak jsme neodolali. Ernie Morris je velká legenda. Jezdec, sběratel všeho co se týká vaquero tradice, vydavatel knih, grafik, malíř ilustrátor. Ilustroval téměř všechny knihy o vaquero ježdění a tréninku (Jedna z nejlepších je asi kniha Eda Connella třídílná tréninková bible REISMAN OF THE WEST.) (Veselá historka: Náš kamarád Pepa, kterému se nejvíc líbil ručně malovaný plakát od Ernieho s popisem uvazování mecate na bosal prohlásil - Člověče, ten plakát je super, ale ten děda co mi ho dával mi tam pořád něco čmáral. TY VOLE, TO NEBYL ŽÁDNEJ DĚDA - TO BYL ERNIE MORRIS A CHTĚL SE TI TAM PODEPSAT!!!!) Těch lidí, které jsme potkali, bylo opravdu velké množství. Některá setkání jsou navíc nepublikovatelná - takže pojeďme dál: |
 |
| V sobotu večer se na stejném místě rozproudila večerní zábava. Kalifornská country, kovbojská poezie, chlast. Trochu jsme se museli v duchu usmívat jak kovbojové z plání neumí vůbec pařit....... V neděli ráno přišel na pořad COWBOY CHURCH - kovbojská mše. Překvapil nás náš největší objev loňského roku Destrey Cambell - u kterého jsme loni na jeho ranči měli možnost pracovat na obsedání mustanga a který nás vozil později po okolních rančích. Destrey se každou neděli z horsemana proměňuje v kněze a tak i zde, s mikrofonem v ruce vedl hodinovou mši. Kovbojové poslouchali ani nedutali. Hezký zážitek. |
 |
V neděli už se odehrávali ty největší parádičky: DRY/FENCE WORK(COMBINED) - STOCK HORSE Zvláště ta poslední soutěž - doctoring velkého dospělého býka do lasa bylo něco, co nás všechny zvedalo ze sedaček. V okamžiku, kdy dorazil býk do arény, se musel chytit do dvou minut. Pokud se to nepodařilo, býk se zahřál a začal být pěkně naštvaný. |
 |
| V celém dalším následujícím týdnu, jsme strávili čas s Martinem Blackem a jeho ženou. Martin byl poslední horseman z party těch VELKÝCH u kterého jsme ještě nebyli a tak jsme byli velmi zvědaví na způsob jeho práce. První den byla trochu znát únava z Californios, kde Martin dělal rozhodčího celé tři dny. Večer mu stačilo nalít jednu malou českou slivovičku, plzeňské pivo a usnul nám v karavanu. Druhý den už vše frčelo. Horsemanship, práce v čtyřicetimetrové kruhovce s teletem, jezdecké hodiny, lasování. VYslechli jsme opět jako vždy - neskutečné množství historek o TĚCH ČASECH s Rayem, s Tomem, s Neubertem. Martin Black je pokračovatel již páté generace rajťáků a zejména jeho vlastní postřehy k práci na hackamore byli pro nás více než cenné. Jako jeden z mála lidí, se kterými jsme se bavili o hackamore a následně o tréninku bridle horse koně byl schopen nám přesně popsat a pojmenovat problémy s levnými bosaly a vysvětlit důvody, proč se na nich nedá jezdit. |
 |
Martinova žena, by se dala charakterizovat tím českým: Péro vystřelené z gauče. A protože Barunka je něco hned těsně vedle, měl jsem občas strach, že tahle parta společně se Zuzou Dobešovou něco brzo vyvedou...... (Taky že jo.) Když jsme si při odjezdu z Cottonwood Creek ranče říkali, jak je to bezva, že všichni tihle velikáni amerického horsemanshipu jsou vlastně normální chlapy a ženský, kteří si na nic nehrajou, nepomlouvají se a navíc - což je asi pro malého českého človíčka nepochopitelné - přejou si navzájem úspěch a podporují se. |
 |
| Naše štěstíčko nás nemělo opustit i nadále. Večer jsme dorazili do Alturas - malého slavného vaquero městečka na hranicích s Nevadou - kde žije a pracuje na svém ranči také Richard Caldwell, v současné době asi jednička v tradičním vaquero ježdění a jak všichni říkají - strážce a pokladnice tohoto oboru. S Richardem probíhala po tři dny jezdecká nalejvárna. Stejně jako loni jsem v sobě nosil dva rozdílné pocity. Na jedné straně radost z toho, že mu v mnoha věcech stačím a po deseti minutách totální depka, když jsme pootevírali dveře do problémů, které jsem nikdy u svého koně neřešil. Nepochybuji vůbec o tom, že vaquero horsemanship je nepropracovanější tréninkový systém na světě. Ale zároveň také nejsložitější. Možná právě proto mě to tak moc láká. |
 |
| Povedlo se nám také u Richarda na ranči potkat nejlepšího výrobce bosálů ve Státech Billa Blacka. Na jehož výrobcích se již nejezdí. Jdou buď přímo do muzeí, nebo je lidé kupují pro jejich budoucí sběratelskou hodnotu. (Některé bosaly na aukcích se již dnes prodávají za 2000 - 10000 dolarů). I Bill ochotně vysvětlil všechno to tajemství výroby a všechny ty pravdy a nepravdy, které se motají kolem tohoto kousku kůže. |  |
| V dalším týdnu už jsme pilně pracovali na knize Richarda Caldwella - která má navazovat na jeho první DVD (které u nás vyjde doufám během několika dní). Bude to první kniha amerického horsemana, která vyjde napřed v češtině a poté teprve v angličtině. (To bude nejspíše světový unikát). Strávili jsme velké množství hodin v Richardovo sedlovně, fotili, měřili, zapisovali a diskutovali o všech těch věcech okolo pomůcek, bosálů, udidel, pák, sedel a vůbec o všem co nás zajímalo. Nafotil jsem u něj v sedlovně asi přes tisíc fotek. Chlapi (tedy Pepa Beránek a Peter Dobeš) už nevydrželi a odjeli s Richardovou ženou Nancy střílet na pastviny veverky. (Povinnost každého farmáře). |  |
| Plánované setkání s Patem Puckettem. Dorazil z 500 kilometrů vzdáleného ranče. Příběh tohoto chlápka je obdivující. Pat je předseda Ranč-ropingového kaliforného svazu. (I vaquero mají svůj klub, ale známky si asi nevylepují). Loni se nám velmi věnoval a tak jsme zůstali i po celý rok v kontaktu. V lednu přišla ze Států zpráva, že je Pat nemocný. Vzali mu kyčelní kloub, který začal zlobit a nechali ho bez kloubu ležet tři měsíce na posteli. Když Pat dorazil, lehce kulhal, bylo vidět že ho to občas ještě bolí, ale s usměvavou tváří nám sdělil, že si koupil v Nevadě pozemky o velikosti našeho okresu, nemá tam ani vodu, ani elektřinu, tak si tam přivezl malou boudičku na spaní a již přes dva měsíce zatlouká ohrady a připravuje vše na příjezd dobytka a koní. Od srpna začnu jezdit - říkal a od září obsedat mladé koně. Neskuteční lidé. Když jsme mu říkali, že u nás doma by se většina lidí takhle po šedesátce zhroutila on se jen usmál a řekl. Život je hrozně fajn a je potřeba se neustále dívat do budoucnosti ne? Příští rok se u Pata na ranči koná prvnmí ročník setkání horsemanů nazvaný FIESTA 2010 na které jsme obdrželi pozvání. |  |
| Richard v letošním létě natáčí další z řady svých tréninkových DVD. (Celkem jich má vyjít během dvou let šest). Na všechna tato DVD máme již slíbená autorská práva. Tak snad se celé to naše úmorné cestování po Kalifornii a Nevadě nakonec zúročí i všem českým informacechtivým jezdcům a jezdkyním. |  |
Pak už nezbývalo nic, než si dva dny oddechnout v Yosemickém parku uprostřed medvědů. Poslední zprávička, která od ní přišla po síti zněla asi takto: Jezdím 11 koní denně. Dopoledne obsedáme mladé koně, odpoledne pracujeme s dobytkem. Mají tady kuchařku takže mě dobře krmí a první co mě chlapi naučili bylo žvejkat tabák......... |
 |