TEXAS - 2010

Tož opět na cestě. Tentokrát vyjímečně Texas, který nás jezdecky zrovna moc nelákal, ale chtěli jsme vidět dvě věci: Joe Woltra - velkého světového Horsemana (opravdu s velkým H), ke kterému jsme se chtěli dostat již delší dobu a pořád se to nějak nedařilo. A dále nás lákala nabídka jedinečného víkendového setkání MEMORIAL RAY HUNT CLINIC ve Fort Worth.
A tak jsme vyrazili. Opět jako tradičně ve stejném složení: Václav a Barunka, Pepa „Stavebniny“ Beránek a jeho žena Romana a ze Slovenska Peter „Flaška“ Dobeš a Zuzanka Dobešová. Prostě pořád ty samé profláklé huby.
Po zapůjčení našeho starého známého auta-domečku jsme vyrazili velkou rychlostí z města po dálnici směrem na západ. A příhody se začli vršit a věci začli dostávat spád jako každý rok.
Zastavili jsme v malém pajzlíku u dálnice, plechová bouda - kiosek či jak to nazvat. Když jsme vpadli dovnitř, všichni místní Mexikánci utichli. Jídlo vonělo i když se přesně nedalo dle názvu určit o co se jedná i tak jsme objednali a hledali místo. V rohu místnosti zbyl jediný volný stůl a tak jsme zasedli a nevšímali si nedopité sklenice, která tam stála. Za pár minut vyběhl ze záchodků jakýsi stařík, hulákal a brblal (nebylo mu rozumět), ale asi ho naštvalo, že jsme mu zasedli jeho oblíbené teplé místečko.
Za pár minut dorazil majitel občerstvení a s úsměvem nám sdělil, že ten stařík jehož jsme vypudili, byl „pouze“ sedminásobný mistr světa v jízdě na vyhazujícím býku a jeho fotky ze světového šampionátu vysejí přímo nad námi.
Ajaj. To to zase pěkně začíná.
Vyrážíme dále do jednoho z mnoha místních obchodů s cajkama, neb se blížíme na ranč kde máme trénovat a nikdo z nás s sebou neměl skoro nic na sebe. Pepa Beránek chtěl dokonce přijet ve slipech - jen s kreditní kartou - že prý ty český hadry nemá cenu tahat s sebou. Při pohledu na ceny jsme mu ale dávali za pravdu. Vše je několikanásobně levnější než v naší domovině. Někdy i 10x. Čumíme na ceny (např.wranglerky 30 dolarů, poprsák k sedlu za 29 dolarů, odčervovacích pasta za 4 dolary, košile za 9 dolarů atd.) Čumíme čumíme.
Večer před odjezdem do hor jsme navštívili místní RODEO, které se ve Fort Worth jezdí každý víkend.
Každý kdo chce, se u pokladny může přihlásit do soutěže. Běhal mi mráz po zádech.
Jednak býci. Neskutečná rychlost vyhazování a snad žádný z těch kluků neodešel z arény, aby nekulhal, nebo si něco nedržel natrhlého. Průměrná doba výdrže tak 2 vteřiny. Jau, jau, jau.
Pak ty baby na barelech. Naprostej fofr. Nestačil jsem skoro zaměřovat foťák. Průměrný dostihový kůň by asi čuměl jakou rychlost vyvine barelový šampión. Ty ženský navíc vyseli na těch koních jako kus hadru ve větru. Bylo to hezké.
Lasování bylo také rychlé, ale to moc se nám už moc nelíbilo. Jednak máme nakoukané rančerské lasování, které je pomalé, jednak ti koně byli naprosto zdecimovaní a vypadali jak váleční veteráni.
Zažitek velký ale stačil.
Barunka se posilnila Becherovkou a rozhodla se, že si také zkusí jízdu na býkovi. Longhorn zaparkovaný na ulici před arénou dobře posloužil.
Trochu jsem se o ni bál ale dobře to dopadlo.

První den na ranči u Joe Woltra.
Tenhle chlap, přestože jsme jeho práci již dlouho sledovali, byl pro nás další naprosté americké překvapení.
Joe na jedné straně představitel toho klasického starého Horsemanshipu - jezdil s Bryanem Neubertem a Rayem Huntem, žák Toma Dorrance, naprostá hvězda v tradičních soutěžích jako například Californios, Fiesta atd. Na druhé straně pracoval donedávna úspěšně na jednom z nejznámějších Texaských rančů „čtyři šestky“ jako trenér cuttingových koní - tedy naprosto vyhraněný moderní sportovní trénink. Obojí se mu podařilo velmi úspěšně skloubit dohromady.
Začali jsme první den trénovat za velké zimy (údajně nejchladnější týden v Texasu od roku 1910). Ale začali se dít tak zajímavé věci, že jsme rázem zapoměli na zimu, hlad i žízeň. Měl jsem chvílema stavy, kdy jsem si připadal jako po ráně pěstí. Rozsvítilo se mi v několika situacích natolik, že jsem zůstal překvapeně stát s pusou dokořán.

Stejně jako to dělával Tom Dorrance i Joe navodí situaci a pak vás nechá, aby vám svitlo. Pokud se to podaří, ty věci už těžko zapomenete.
Během těch několika dní u Joea na ranči jsme dostali takovou nalejvárnu, že nás bolela hlava ještě na cestě domů. Práce na telatech, práce na trenažéru, základní jezdecký Horsemanship, lasování telete, přesouvání stáda, spolupráce několika jezdců v jednom týmu, cuttingový tréning, obsedání mladých koní.... Joj.
Shodli jsme se všichni na tom, že Joe je nám všem, asi nejsympatičtější chlapík ze všech těch veličin v tomhle oboru, které jsme za poslední roky navštívili. Jako obvykle Barunka začala ihned kout pikle a po krátkém vyjednávání jsme podepisovali smlouvu na DVD Joe Woltera pro překlad do češtiny, příslib kurzů v Česku v roce 2011 (Joe ještě nikdy nebyl v Evropě).
Hezké bylo, že Joe pochválil všechny české účastníky a po větě: „Máte li v Čechách víc takových tak je klidně dovezte...“ jsme začali domlouvat možnost výjezdu dalších našich lidiček na Joeův ranč. Vůbec jsme nedoufali v takový výsledek.
Když jsme přijížděli první den nikdo z nás celkem moc nečekal. Další trénink s dalším chlapem s party kolem Toma a Raye. Poslední den byli tyhle pocity již úplně jiné. Sedli jsme si všichni a včetně Joea jsme si slibovali, že se určitě nevidíme naposled. Nikomu z nás se najednou nechtělo domů. Věděli jsme, že po Martinu Blackovi, Richardu Caldwellovi, Bucku Brannamanovi je Joe Wolter další horseman, kterého musíme přinutit dorazit k nám a ukázat ho lidem v Česku.Čím více takových lidí dorazí, tím více začnou lidi chápat o čem to celé je. Že horsemanship nejsou všechny ty děvčátka na výstavě v Lysé, co pobíhají s mrkvovkou po plácku a jejich koník stojící na špalku, ale že jde o skutečné jezdecké mistrovství.
Od Joea jsme se vraceli zpět do světového centra cuttingu ve Weatherfordu. Čekali nás na jednom z největších zdejších středisek na ranči Davida a Stacie McDavid. (To byla protekční návštěva).
Trénink se nám vcelku líbil. Klimatizovaná vytápěná hala překvapila asi nejvíce. Tož Amerika...
Klimatizovaná porodna, s vlastním operačním sálem. Každoročně se zde narodí přes 60 hříbat, těch nejlepších původů. Nejsou určena k prodeji, ale pro vlastní potřebu majitelů ranče. Uf.

Pak stáje plemeníků. Na obrázku HES A PEPTOSPOONFUL, cena za připuštění 8.500 doláčů, loni narozeno přes 300 hříbat a jeho potomci vydělali více než 2 200 000 dolarů v soutěžích.

A vypadal tak obyčejně....
V sobotu už vyrážíme dále a tentokrát do koňského soutěžního centra ve Fort Worth, kde se konal MEMORIAL RAY HUNT CLINIC.
Tedy jinými slovy - vzpomínkové setkání žáků Ray Hunta na svého učitele a mentora.
21 horsemanů, trenérů, učitelů - některá jména profláklá jako třeba - Martin Black, Buck Brannaman, Pat Parelli atd. -někteří naopak neznámí australani, vnuci Ray Hunta atd. Různorodá společnost - řeklo by se. Pravidla zněla: Koně se losují a každý dostal 45 minut na to, aby předvedl obsedání mladého koně tak jak to dělá doma a držel se v duchu tradic školy a filozofie Ray Hunta.
Bylo to zajímavé a poučné. Hodně se vyprávělo o Tomovi o Rayovi, každý vzpomínal na své nejlepší historky. Vládla celkem zajímavá atmosféra.
Bylo hezké vidět pracovat vedle sebe lidi, kteří k sobě normálně jezdecky třeba vůbec nepatří. Bylo hezké vidět jak všichni spolupracují. Bylo hezké vidět jak v neděli ráno, někteří chlapi, kteří měli problémy se svými koňmi žádají o pomoc své zkušenější kolegy. (Zejména Martin Black byl na roztrhání). Bylo to hezké to vidět. Tohle by se v Česku asi nikdy nemohlo stát.
Celkový pohled do haly.
V každé kruhovce jeden horseman, uprostřed se střídají komentátoři. Pokud chtěl někdo jezdit mimo kruhovku - což se stávalo hlavně druhý den - otevřel si dveře a drandil po okolí.
Obsedli se do neděle všichni koně, i když o některé pány a jednu dámu jsme měli velký strach.
Buck Brannaman při práci.
Martin Black při práci.

Sobotní večer byl vyhražen dražbám Rayovo osobních cajků.
Rayovo sedlo (vyráběl D.Harwood) bylo vydraženo za 43 750 dolarů. (Trochu jsme se potili a báli i podrbat na nose. )
Bylo zajímavé sledovat okamžiky, kdy se do dražby zapojují nejen neznámí lidé, ale i známí horsemani. Martin Black v jednu chvíli přihazoval o Rayovu páku s romalem proti Patu Parellimu a cena dorazila přes 6000 doláčů.
Pro nás bylo zajímavé vyfotiti si a ošahat osobně Rayovo věci. Podívat se s čím skutečně pracoval, jaké výrobce používal, jaké typy udidel měl v sedlovně atd. Na druhou stranu jsme všichni měli pocit něčeho nepatřičného. U nás doma by nejspíše vše dostali děti a vnuci. Nejspíš jiný kraj - jiné zvyky. Tohle nelze komentovat - lze jen přihlížet.

Vzhledem k celonárodní a možná celosvětové legendě v osobě Ray Hunta, jsme uprostřed diváků neustále naráželi na kamarády a přátele z jiných akcí, na lidi se kterými jsme již někdy byli, na lidi které jsme v minulých letech navštěvovali a nám zase došlo jak je ta Amerika malá v tomhle oboru - jak se zmenšuje i svět a lidí kteří mají rádi stejné věci kolem horsemanshipu, vaquero horsemanshipu, rančovního ježdění nebo i ježdění kolem krav zase není tak mnoho a budeme se potkávat stále dál a častěji.

Byli jsme z téhle cesty hodně nadšeni. Joe Wolter slíbil kurz v Česku, Buck Brannaman znovu potvrdil svoji účast na kurzech u nás v roce 2011, dostali jsme další autorská práva na zajímavá DVD a něco malinko jsme se snad i naučili (i když jsem si občas připadal jako naprostý idiot....)

Díky kamarádům Peterovi, Zuzance, Pepovi a Romaně to byl zase velký zážitek a už zase pomalu kujeme pikle co zas vymyslíme za lumpárnu v čase budoucím.... Všechny veselé hlášky ( např: Běžné ranní halekání v karavanu: Co tady běháš tak po ránu? - Já jsem přece ranní ptáče ty vole...!) byli poctivě zaznamenány a jednou se možná opravdu objeví v nějaké knize vzpomínek....
Díky kamarádi, byli jste perfektní...