Vždy každý rok touto dobou přemýšlím nad tím, jak napsat něco hezkého na konci sezóny. Pokaždé, jsa unaven, vše odkládám a pak je tu hrozně rychle jaro a už se mi do toho nechce. Letos mne Pán Bůh trochu popostrčil. Naše stránky na této adrese napadl jakýsi poťouchlý hacker, dvakrát jsem vše zachraňoval ze zálohy a pak už se mi nechtělo. Chápu, že všechna přístupová hesla typu 12345ABC nejsou asi to pravé, ale říkal jsem si, koho zajímají stránky nějakých lidí kolem koní, že? Asi zajímají. Takže jsem přesunul hosting k jiné firmě, zabezpečil novým heslem a uvidíme… Někdy je dobré vyčistit chlív, vyházet všechno smetí a začít znovu. Možná vám bude chybět nějaká historie stránek od roku 2005, ale člověk má koukat vpřed a ne za sebe.
Tedy pojďme k letošnímu roku. Byl fajn. Cíleně jsme uspořádali o něco méně kurzů než v letech minulých. Ne, že by lidé neměli zájem – ale po tolika letech učení mám zkrátka pocit, že je potřeba zvolnit. Nakonec to stejně dopadlo tak, že všechen volný čas, který nám zbyl (počítal jsem to – bylo to o 24 učících dní méně než v roce 2015), jsme nakonec věnovali tréninku kamarádů. Takže možná dobře nám tak… Pro pořádek, odučil jsem 249 dní – většinou v kuse za sebou.
Individuální kurzy, až na pár výjimek, se povedly. Trochu jsem váhal, když například dorazila parta, kde jeden člověk měl s sebou dva koně pro čtyři lidi, s tím, že na jednom koni se jezdí a toho druhého chce obsednout. Jeden z party se bojí koní, druhý člověk nejezdil už třicet let a dalšího z nich vůbec neznali. (Seznámili se po cestě.) Trochu jsem naštval jako každý rok pár lidí, ale uznejte, když přijíždí neohlášený pes, manžel, miminko, hřebec atd. a dožadují se vstupu, pak není divu, že zkrátka vrčím. Jsou to však drobnosti, které nám celkový příznivý dojem z letošního roku pokazit nemohly. Většina lidí byla moc fajn a jsme rádi za všechna ta setkání u nás na ranči. Někdy mne mrzí to, že úplně neodhadnu, co všechno by kurzisté potřebovali. Někdy učím moc někoho, kdo o to nestojí, někdy učím málo někoho, kdo o to stojí hodně, někdy jsem hodně unavený a je těžké opakovat stejné věty stále dokola, i když vím, že je to potřeba.
Co se týká víkendových kurzů – nejsem si úplně jistý, zda to dělám správně. Cítím, že dorazit do stáje, kde mne neznají, a pokusit se tam za den či dva zasadit alespoň malé semínko poznání je skoro nemožné. Na druhou stranu do některých stájí jezdím i šestkrát ročně a po čase mám pocit, že ti jezdci už nechtějí stále dokola poslouchat stejné věci. Jenže já neumím dělat show. Když k vám dorazím a vidím, že jste se od minule neposunuli v tréninku ani o kousek, nechci pokračovat do míst – co by, kdyby – pracuji s každým tam, kde ho najdu, ale uznávám, že to dost lidí otráví. Jednou mne možná přestane bavit učit a pak třeba vymyslím nějakou zábavu, ale asi spíš ne…
Potřeboval bych člověka teoreticky vzdělat (nejen o jezdectví, ale i o ustájení, krmení, ošetřování, strouhání), projít s ním alespoň základní návyky při práci ze země, předělat mu základní jezdecké pomůcky a pak s ním pracovat krok za krokem. To by mělo nějaký smysl. Ale jak to zařídit, nevím. Letos jsem zaslechl nějaké věty typu: „Jasně, na Bořánkovi jsem byla před pěti lety, to už znám.“ Nebo třeba: „No jo, Bořánek, to je hezké, ale co dál?“ Proto mám nejraději ze všeho kamarády, kteří čas od času dorazí, vím, že nad vším přemýšlí, doma zkouší, trénují, a za čas přijedou a já vidím, že jsou zase o kousek dál. Měl bych jich pár jmenovat, ale je jich mnoho, a tak nejspíš ty ostatní urazím. Zdeněk Svoboda, Pavel Švec, Michal Šandera, Petr Čtrnáctý, Kája Majordošová, Rebeka Baťová, Martina Jonáková, Jana Smítková, Pepa Beránek, Adolf Dejdar, Dana Selnekovičová, Káťa Marešová, Kateřina Štěpánová, Kateřina Lempartová, Markéta Hrmová, Hela a Péťa Hanetšlégrová, Jana Mikešová, Káťa Stolínová, Alena a Jana Zrůstová, Petra Beránková, Terezka Patakiová, Zdenka Zimmermanová, Vašek Vachta a Alice Vachtová… Napadá mne z hlavy ještě dvacet dalších jmen. Chtěl jsem jenom poděkovat za to setkávání s vámi. Ono to celé pak dostává nějaký smysl a bez vás by to nešlo.
Možná se budete divit, ale i pro trenéry je velmi těžké najít člověka, který se opravdu chce něco naučit. Nevěříte? Lidí u koní je mnoho. Část z nich již lituje, že si koupila koně, část jezdí, protože jejich manžel, manželka, přítel či přítelkyně jezdí, část jezdců se ráda stylově oblékne a vyfotí se na Facebook, část chce patřit do nějaké party (buď s někým, nebo proti někomu), část chce jezdit na závody, část lidí chce vypadat drsně, či něžně, část osob využívá koně k něčemu dalšímu (léčení, terapii, vydělávaní peněz). Jen velmi malé procento lidí se chce něco skutečně naučit. A za ty jsem rád.
Na závěr snad jen přání, abychom se všichni sešli zase v příštím roce, byli zdraví a v pohodičce a mohli společně sdílet čas a prostor s jeho veličenstvem Koněm. O nic jiného vlastně nejde. Držte se.