Věřím na domácí skřítky, víly i zahradní trpaslíky. To jo. Vážně. Že se mi ale povede dodělat druhý díl ke knize Strašidlo horsemanshipu, to byla i na mne moc velká pohádka. Přesto jako vždy mohu napsat čirou hrabalovštinou: neuvěřitelné se stalo skutkem.
Podtitul knihy zní Svět horsemanů. Nápad jsem nosil v hlavě již dlouho. Na jedné straně všechny ty příběhy, zážitky a neuvěřitelné historky našich životů. Na straně druhé ty zdánlivě obyčejné životy, obyčejných chlapů, jejichž práce a filozofie ovlivnila tisíce lidí po celém svět. Pak také to naše neustálé přehrabování v textech, které posílali, desítky dopisů, fotografií z rodinných alb, našich vlastních čtyřicet tisíc fotografií z těch časů a vůbec plné šuplíky památek na dobu, které ve Státech říkali: revoluce v jezdectví.
Další z důvodů, proč jsme se chtěli pokusit dát něco podobného dohromady byla pochybnost, zda to někdo někdy dával dohromady? Lidé ve Státech jsou zvyklí vyprávět si příběhy, třeba i přes pět generací. To ano. Ale zapsat je? Dát je do jedné knihy? Vím, že u Flournoyho v Likely v Kalifornii leží celá kniha vzpomínek na Toma Dorrance. Nevydaná. Vím, že Emily Kitching vydavatelka časopisu Eclectic Horseman se o něco podobného pokoušela, ale knihu nevydala. Novinář Rick Lamb napsal cosi obecného o horsemanech, ale jeho kniha postrádá osobní prožitek. A tak jsme si říkali, že svět horsemanů mizí a byla by škoda, nezachytit alespoň malou část doby, kdy koně a jejich lidé dostali příležitost vymanit se z historicky zaběhlého a obecně přijímaného vztahu pán a jeho kůň-otrok, který rezignoval a bez radosti oddává se svému osudu.
Když jsem začal psát a skládat dohromady jména, texty a hledat fotografie, neměl jsem žádný plán, žádnou osnovu a řadil všechny ty chlápky a pár důležitých žen za sebou tak jak mi vcházeli do vzpomínek. Pak mi jednoho dne Bára, nahlížejíc přes rameno do počítače řekla: „Nebude to moc dlouhé?“ A tak jsem přestal. Trochu mě mrzelo, že jsem musel vyhodit sekci řemeslníků a umělců, kteří do světa horsemanů a vaquero horsemanshipu vždy patřili. Musel jsem vyřadit jména jako například Adam Jahiel, Carrie Ballantyne, Ed Disney, Heather Hafleigh, Jeremiah Watt, John Morris, Mat Miller, Nate Wald, Rodney Flournoy, Sara Douglas Hagel, Tod Hansen a Warren Wright a jiná, jejichž životní příběhy jsme hltali s otevřenou pusou a čas od času společně sdíleli nějaký ten čas. Někdy pár dní, týden a někdy jen společně pili kafe. Všichni to však byli, nebo ještě jsou, úžasní lidé patřící k oboru. Třeba si je nechám zase do nějaké knihy další.
Co ještě dodat? Snad to co jsem napsali v předmluvě: Dnes děkujeme Bohu, že jsme mohli být těch patnáct let u toho, že jsme mohli nakouknout kousek za oponu, že jsme měli možnost ochutnat alespoň kousek té „pravé jednoty mezi koněm a člověkem“ jak o ní mluvil Tom Dorrance. Občas si říkáme, zda to velké množství práce, času a peněz které jsme tomu věnovali stálo za to. Pak nám ale jako vždy dojde, že pokud to naše bláznivé snažení pomůže alespoň jednomu člověku a všem jeho koním, stálo to za to. Navíc, i když si nejsme moc jistí tak také doufáme, že těch patnáct let ve společnosti těch nejlepších horsemanů světa trochu pomohlo i nám.
Přejeme příjemné počteníčko.
Howgh.
P.S. Jako vždy málem bych zapomněl. Koupit se dá ZDE.
