Málokdo asi tuší jak těžké je vydávat časopis. Na druhou stranu, ti co s tím mají zkušenost asi vědí, že je to i svým způsobem opojné. Něco jako drogy, alkohol, či závislost na čokoládě. Něčím za to zaplatíte, v nejlepším případě únavou, ale je to návykové. Horseman č. 34 je venku a přiznám se, že tentokrát jsem si nedal měsíc pauzu od psaní článků, ale již druhý den jsem otevřel šablonu pro číslo 35 a píšu dál. Jednak je zima, takže u nás doma je klid, takže buď běháme kolem zvířat, nebo vaříme, papáme a sem tam se díváme na nějakou hezkou detektivku a večer je právě tak stvořený k nějaké intelektuální činnosti. Občas se mi něco povede napsat a ve dvě ráno pak budím Báru, která většinou pronese něco jako: „Co mi lezeš do snu?“ A ráno pak vůbec neví, že jsem jí v noci něco s nadšením vykládal. Pokusím se udělat co největší kus práce, než přijde jaro, začnou k nám přijíždět natěšení studenti jezdectví a mě už po večer zbývají pak síly jen na další díl nekonečného seriálu „Castle na zabití“ neboť u toho nemusím přemýšlet a vždy vím dopředu jak to dopadne.
Tedy – číslo 34 dalo hodně práce, za některými články jsou schované malé bitvy o kterých čtenář nemusí vědět. Dva dny po vytištění většinou začnu objevovat chyby, jako například to, že na stránce 25 chybí obrázek číslo 8 a jiné drobné nedodělky. Pracovní slepota. Když na něco koukáte pár týdnů, tak už není ve vašich silách vůbec něco vidět.
Snad ještě malá poznámka k nové paní korektorce. Po 18 letech naši redakci opustila Lucie Zikmundová, což nám bylo moc líto. Kateřina Prachařová zdá se je další schopná síla, která naši češtinou (tedy hlavně tu moji) udrží v nějakém normálu. Byla i docela psina sledovat jak reagovala nastupující generace, když jsem vyhlásil, že hledáme korektorku. Přišlo až překvapivě hodně žádostí o tuto velmi špatně placenou těžkou a odbornou práci. Někteří jedinci poslali úžasně zpracovaný životopis, kde během dvou let dotyčný (dotyčná) vystřídal asi patnáct zaměstnání a všechny po dvou měsících práce opouštěl s výborným doporučením. Divné na tom bylo, že ani jedna z těch prací se netýkala korektur. Pak se hlásili ti, co nabízeli sami sebe protože prý rádi čtou a budou se učit za pochodu. To asi jako tak, že budeme mít pár let časopis plný gramatických chyb, než se začínající adept doučí… Nejvíc mě asi pobavil dopis, kdy jedna žadatelka uváděla, že má velké zkušenosti s psychicky narušenými osobami, neboť její manžel tyto známky vykazuje už několik let a tak velmi rychle pochopí celou naši redakci. O zkušenostech s korekturou opět nic. Hodně bylo i těch, kteří tvrdili že mají velké zkušenosti z redakcí a korekturou knih a časopisů, ale jejich e-mail byl plný hrubých chyb. No, bylo to zajímavé. Trochu mi to připomínalo kapitolu z knihy Betty McDonaldové Co život dal a vzal, kde její sestra Mary tvrdila, že každý může dělat cokoli. Nakonec máme Kateřinu a snad nám nějaký ten pátek vydrží, protože po mně opravovat text musí být hrozné.
Co nevynechat v čísle 34? Určitě všechny jezdecké články. V koňovědě jsou tentokrát čtyři hodně zásadní texty. Nejvíc bych asi zdůraznil „Nízké patky“. Běhal mi mráz po zádech a to nejen proto, že v Česku má 95% koní nízké patky neb je to zde nějaká móda, ale i popis toho co prožívají koně je trochu děsivý.
V Pozemských radostí určitě nevynechejte Clarksonovu farmu. Ten seriál stojí za to. No a pak tam máte zase hodně hezkých fotek a trochu se i snažím, aby hezkých holek tam bylo nastejno jako pěkných chlapů.
Máme novou tiskárnu – kvalitnější tisk, kvalitnější papír. Nový e-shop s lepší grafikou, s lepšími možnostmi poštovného a lépe se platí. Pořád jsme v červených číslech, pořád bychom potřebovali více předplatitelů, ale stále nás to baví a tak snad se povede další číslo.
Díky všem čtenářům a příznivcům za podporu. Věřím, že s vaší pomocí budeme moci nadále vydávat skvělý obsah, který si zasloužíte. Ať už je to zimní večer u čaje nebo letní odpoledne na pastvinách, doufám, že náš časopis vám přinese radost, inspiraci a užitek. Společně můžeme vytvářet něco skutečně výjimečného. Děkujeme, že jste s námi na této cestě. Snad na konec ještě malé povzdechnutí. Málo nám píšete. Skoro vůbec, řekl bych. Rád bych se dozvěděl co je dobře, co je špatně, kam směřovat témata a co vám hodně vadí. Těžko se můžeme učit z poznámek kamarádů: Úžasné, nejlepší, parádní jako vždy… To sice potěší, ale nepomáhá. Držte se tam venku ať se vám všem dobře žije.
Václav
