Tak jsem se letos rozhodl, že si udělám v příštím roce přestávku. Asi dvakrát jsem se o tom kdesi zmínil a během týdne jsem měl v poště asi třicet majlíků na stejné téma: Václave, to nemůžeš myslet vážně. Co si počneme? Tak tedy na vysvětlenou: Jde jen o víkendy v příštím roce. Tréninky u nás doma normálně pokračují, jezdecko-chovatelská škola frčí do třetího ročníku a naplňuje mne stále větší radostí. Uvědomil jsem si, že jsem již dvacet let na cestách a bylo by vlastně fajn zjistit, jak to vypadá o víkendech u nás na ranči, a tak jsem si vymyslel přestávku…
Celé to kdysi začalo vlastně tak, že mi Ray Hunt na jednom kurzu v Holandsku převrátil celý můj tréninkový program na hlavu. Nebyl jsem žádná emocionálně citlivá matka na mateřské, ani malá holčička šišlající na svého poníka. Byl jsem profesionální jezdec a trenér, a přesto jsem měl pocit, že jsem dostal ránu pěstí na solar. Objevil jsem svět horsemanů. Tom Dorrance, Bill Dorrance, Ray Hunt, Joe Wolter, Bryan Neubert, Buck Brannaman a další mi ukazovali cestu k něčemu, co u nás doma celkem nesprávně označujeme slovem HORSEMANSHIP.
Trvalo mi dalších deset let, než jsem si uvědomil, že další vítězství v soutěžích a výstavách nepotřebuji. Také mne přestalo uspokojovat to věčné plácání po ramenou lidí „důležitých“. Rozhodl jsem se skončit se svou prací s pocitem, že těm koním něco dlužím a měl bych jim to pomalu začít vracet. Nebylo úplně snadné opustit teplé místečko a velkou výplatu, ale dodnes nelituji.
Společně s Bárou a partou kamarádů jsme vyrazili do světa, hledat všechny ty úžasné lidi a měli šílenou a nezadržitelnou touhu nasát všechno, co tenhle obor nabízel. Vykopali jsme ze země snad každého schovaného horsemana na planetě. Pokud jste četli naši knihu „Svět horsemanů“, tak vám možná došlo, jak úžasné a nepředstavitelné věci jsme prožívali.
Učit jsem začal opatrně někdy na počátku milénia. Pouze kamarády, a to ještě jen ty, kteří mě dlouho přemlouvali. Nevěděl jsem jak na to. Jak se to dělá. Z které strany to vzít, jak začít a kolik si za to říct.
Jeden z mých prvních kurzů, kdesi za Aší. V popředí můj věrný pejsek Max von Hammergut. Možná by se ta fotografie dala nazvat „Z velkého světa na jeho konec. Cesta tam a zase zpátky.“ Já se totiž v Aši narodil.
V roce 2004 mi kdosi zorganizoval první kurz. Pracovali jsme tehdy tři dny v kuse a celkem jsem měl odvahu si říct o 500 Kč. (Vím, co si myslíte a máte pravdu. Obchodník tedy opravdu nejsem.) Moc mi to nešlo. Svoji maminku, která byla výborná učitelka jsem žádal o pomoc, aby mi vysvětlila nějakou metodiku vedení hodiny. Ještě dlouho poté jsem se držel jejich dobrých rad. Moc mi pomohla.
Pak to už frčelo tak nějak samo. Koukám do svých starých notýsků a s hrůzou zjišťuji, že v některých letech jsem v sezoně odučil o sobotách a nedělích přes 80 kurzů. Kdo to nezažil tak asi nechápe, jak nepředstavitelně tvrdá práce to je. Vůbec netuším, jak se mi povedlo přežít, a ještě s veselou myslí.
Z těch let se ve mně míchají dva pocity. Na jednu stranu trochu pýcha na pomyšlení, co všechno jsme dovezli do Čech. Vždyť v některých zemích, jako je například Francie, skoro nenajdete kruhovku a o tom kdo byl Tom Dorrance ví jen pár zasvěcenců. Možná nebýt nás tak v Česku by málokdo znal sedlo WADE, bosal, či celou tradici vaquero. Na druhou stranu mám občas pocit, že vše, co jsme lidem dali do ruky bylo použito proti koním, či rozmělněno do nepředstavitelných pitomostí.
Za dvacet let na cestách jsem zažil nevymyslitelné věci, které by stáli za samostatnou knihu příběhů. Potkal jsem velké množství úžasných lidí a někteří z nich jsou dodnes našimi dobrými přáteli. Jsem za ně vděčný. V normálním světě bych je buď nepotkal, nebo by nebyla šance se vůbec seznámit. I přes tohle všechno hezké jsem letos na cestě domů z jednoho opravdu nepovedeného kurzu cítíc se jako prostitutka, přemítal, jak dlouho to dělám a uvědomil jsem si, že jsem dvacet let „on the road“. Uf. A další, co mne napadlo vzápětí bylo: ZASLOUŽÍM SI PAUZU. A bylo…
Taktéž tuším rok 2004. Učím se učit. Jestli se nepletu Roudné u Budějovic a na koni Jindřiška.
Pokud se vám bude hodně stýskat, či budete opravdu potřebovat pomoc udělal jsem v roce 2024 malou výjimku. Budu párkrát během roku na Toulcově Dvoře v Praze (viz. kalendář). Proč tam? Jednak mám rád tamější atmosféru a všechny kurzy tam mají hlavu a patu. Proto.
Rád bych v příštím roce víc psal, dodělal konečně Horsemana č. 32, začal s novou knihou a doufám, že se mi podaří vymyslet nějaký nový lepší koncept kurzů na další roky. Proč? Stále jsem ještě nepřišel na to, jak by měl vypadat ideální kurz. Za nejstrašnější pomstu na jezdcích, divácích i na mně osobně považuji nápad každého pořadatele, který vypíše něco jako „společný trénink“ a na plácku se objeví na hodinu člověk, který mně vidí poprvé.
Mám dvě možnosti. Buď budu hodinu chválit a jezdec je spokojený, jede domů ale nic se nenaučil, nebo pronesu něco jako „který bambus tě tohle učil…“ Pak nediplomaticky sdělím dotyčnému, že má všechno špatně a považuji za úspěch, že jsem ho během hodiny přiměl alespoň nekopat do koně. Ten člověk jede naštvaný domů a opět se nic nenaučil. Vždy, když si představím, že takto dorazím na svůj vlastní seminář tak bych si asi pomyslel o panu učiteli, že je arogantní idiot a nikdy více…
Ještě malá úsměvná poznámka na závěr. Před pár dny jsem překládal a přepisoval do nového Horsemana poslední rozhovor s Buckem Brannamanem, tuším starý cca měsíc. Buck je stejný ročník jako já (1962), jen učí o něco déle. Prohlásil, že si letos po 41 letech na cestách dělá přestávku a že se trochu bojí co bude dělat doma, neboť na jeho ranči všechny ty roky vládne jeho žena a on tam nesmí moc do ničeho kecat.
Hledal jsem nějaké fotky z let minulých a narazil v archivu na svůj deník. Podívejte se, co jsem si napsal v roce 2006:
27. července 2006
Úvaha nad smysluplností pořádání kurzů…
Dělali jsem kurz. Tedy jako obvykle já a Bára běhá doma kolem koní a pracuje za dva. Zvláštní den. Měl jsem za sebou dva dny bez jídla, protože se přes naši stáj valila nějaká jednodenní chřipka či angína. Všichni uléhali postupně k záchodovým mísám a na mě to přišlo přesně v den konání jednoho kurzu kdesi 150 kilometrů od nás.
Říkám si v duchu, že to nemůžu vzdát, že ti lidičky na to čekají dva měsíce, potřebují pomoct, a tak jedu. Kruhovka venku na louce, ve stínu 35 stupňů – no prostě ideální počásko pro někoho v mém stavu.
Čekalo na mě asi 20 lidí, kteří vypadali jako že opravdu chtějí… Po hodince už bylo všechno jinak. Snažím se, snažím a nejde to. Všichni na židličkách pohodlně usazení na okraji lesa. Koníci (až na výjimky) velmi nešťastní a odevzdaní. Snažím se vše vysvětlit, ukázat, probrat. Nejde to. Říkám si v duchu „vole, neumíš to předat dál, snaž se trochu…“ Nejde to. Všichni chtějí ukázat nějaká kouzla. Nějaké šamanské zaříkání, rituály, rychlá řešení na své problémy. Vedeme diskuse o věcech nesmyslných, nebo tak těžkých, že jim nemůžou rozumět. Co s tím.
Vím, je to má vinna. Mám být naladěn, vesel a připraven ukázat nějaké efektní kousky. Já na to ale nejsem, a to je problém. Horsemanship není o rychlých řešeních, to není o tom připravit si koně a udivovat davy na tribunách svými kousky. Horsemanship je o každodenní práci na sobě samém. Je to dřina a bolí to. Zkratky neexistují. Jsem tady, abych pomohl koním, a to ostatní mě nezajímá. A tak v takových okamžicích váhám, zda to má celé smysl. Vždyť na vše důležité si stejně musí každý přijít sám. Jiná cesta není.
A tak odjíždím domů s pocitem, že za sebou nechávám možná dva tři lidi, kterým jsem maličko usnadnil cestu a dvacet nešťastných koní, kteří na tom budou stále stejně. Zbytek lidí zklamaných, že jsem jim opět neprozradil nic nového a s pocitem, že jsem vůl.
25. srpna 2006
V pátek vyrážím na Moravu. Kurz nedaleko slovenských hranic. Moraváci jako obvykle zpočátku tvrdí a nepřístupní, ale po pár hodinách společné práce jsem našel uprostřed těchto postaviček hodně spřízněných duší. Bezva kurz. Lilo jak z konve, brodil jsem se po kolena v bahně. Stálo to za to.
19. srpna 2006
Kurz u nás doma – tedy v Kameňáku. Vzhledem k tomu že nepršelo, nefoukla vítr, v televizi nebyl nějaký nový seriál tak přijeli téměř všici. Dopoledne v Plavské hospůdce (řízek). Hodně rozpaků a otázek. V kruhovce poprvé náš tříletý Hadjam, ale už školil každého, kdo šel kolem.
9-10. srpna 2006 Stropkov, Slovensko
Tohle bylo zajímavé. Byl jsem po dvaceti letech takto daleko na východě. Velké kopce okolo, slovenština dostává zvláštní akcent. (Tedy příjemný a měkký). Na kurzu asi 20 lidí – zajímavé postavičky. (Zdravím Josko). Trošku pomalý začátek – přece jen pro mě vše nové – cizina a tak – a pak se vše rozběhlo.
11.srpna 2006 – Námestkovo, Slovensko
Spím na velkém slovenském kopci a říkám si, zda přijdou medvědi na večeři. Krásná krajina v okolí Oravské přehrady. Pracuji v soukromé stáji – dvě statečná děvčata a dva rozdovádění tříletí arabští hřebci. Bylo to zpočátku hodně těžké. Arab nedává nic zadarmo a tihle uličníci se snaží velet celému světu. Snad se mi podařilo holkám trošku pomoci – alespoň natolik, aby je ti koníci neotrávili tak, že zanevřou na celý jezdecký sport. Držím jim palce.
Večer bloudím na „zkratce“ ve slovenských horách a poznámka udivené babky: „Chlapče, tady jelo auto naposledy v roce 1956“, mě lehce znervóznila.
12 – 13. srpna Častá, Slovensko
Přesouvám se blíž k Bratislavě. Slíbil jsem na tomto kurzu, že o nich napíšu, že jsou „zaprdlí“, ale nebyla to pravda. Jen trošku překvapení – snad. Byli stateční a pracovití. Po dřívějším zásahu některých mých českých kolegů – nejspíš také velmi opatrní – alespoň zpočátku. Zase se mi trošku nedařilo navázat kontakt, ale již druhý den všichni pracovali, chápali souvislosti a já měl opět velkou radost, že vidím lidi, kteří mají zájem se něco naučit. (Nebývá to tak samozřejmé). Určitě se sem rád vrátím.
14 – 15. srpna 2006 Ranč Nádej, Banská Štiavnica
Parta veselých veterinářů – po chvilce práce s těmahle klukama (a holkama – pardon) jsem dostal pocit, že se známe již dlouhou dobu. Vypůjčení koně – měli sice mnoho problémů (koně z turistické jízdárny), ale bylo alespoň vidět, jak se nám mění před očima. Poslední z kobylek „isabela“ již druhý den vozí každého kdo šel kolem (i majitele ranče), bez sedla a bez ohlávky. Reaguje na tlak, zatáčí zastavuje – jen na myšlenku. Měli jsme radost všichni, kdo jsme stáli okolo.
5. srpna 2006
Dnes proběhl kurz v Kamenném Újezdě u Plzně. Bylo asi 15 lidí, všichni natěšení a pracovití. Musím říci, že se mi to moc líbilo. Je to moc fajn cítit, že všechno to moje snažení i přes všechny problémy a komplikace toho dne (dnes mám pro změnu zánět středního ucha), nevyznějí naprázdno. Že si všichni ti lidé něco odnesli domů a již zítra začnou experimentovat se svými koňmi. Bylo hezké vidět, jak klisna, se kterou se pracovalo minule změnila za měsíc výraz v očích. Předtím naprdlá stará čarodějnice, dnes lehce nedůvěřivé děťátko. Stojí to za to.
1. srpna 2006
Tak jsme se vyškrábali s Bárou v Českém Krumlově na zámku až na kopec a byli se podívat na vystoupení rytířů – skupiny HONORIS. Starám se jim o výcvik koní a hlavně lidí. Vždy přes zimu pilujeme, vzděláváme se a trénujeme, a tak jsem se uprostřed sezóny musel jít podívat, jak si chlapci vedou. Musím přiznat, že mě mile překvapili. Koníci v pohodě, osvalení, pracovití a evidentně je tohle vystupování baví. Lidí bylo hafo a my jsme jen zírali, jak dospělí chlapi do sebe řežou hlava nehlava těžkejma středověkejma zbraněma, padají z koní, a ještě se jim to líbí. Hustý…
30. září 2006 Kurz v Hrádku u Sušice
Sobotní kurz byl v mnoha ohledech zvláštní. Na špičce všeho dění místní „wrangler“ Olda. Pak několik lidiček, kteří začínají, a tuší že cesta tradičních metod není to pravé, a nakonec někteří jedinci, jako vždy očekávající zázraky. (Ukaž nám rychle něco nového, nemáme čas a musíme jít…). Nakonec jakási dáma, která se snaží mě přesvědčit, že ona to umí lépe. (Což je určitě možné). Celou cestu domů přemýšlím o tom, proč tito lidé vše staví jako nějakou konfrontaci. Vždyť je to jedno jak se to udělá. Hlavně když na konci je spokojený kůň.
28. září 2006 Sedmihorky u Dobříše.
Ty brďo, dostal jsem poučení o psychologickém a pedagogickém působení při výcviku koně. Bylo to poučné i pro mne. Kam až může zajít člověk (v dobré víře) při tréninku svého koně.
atd…
Tohle byl s Bárou náš první společný kurz. Obsedání čtyř koní. Vždy jeden pracoval, druhý u mikrofonu. Bylo to zpočátku fajn. Přestali jsme to však časem dělat. Náš požadavek byl na kurz přivést zelené koně, které nikdo neobsedal. Vždy dorazili koně, na kterých se již vystřídalo deset lidí a majitel se tvářil jakoby nic. S tím se špatně pracuje.
