Já si vždy na konci sezóny říkám, jak všechno shrnu a napíšu do jednoho příspěvku. Jenže pak mám trochu obavy, že jsem na konci roku unavený a budu vrčet, což není k ničemu. Když všici odjedou a u nás doma za baráčkem to ztichne to je vám krása.
Třeba dneska, sedím na koni, všude mlha a lehce mrze. Vidím dokonce jak můj kůň dýchá a všichni koně jsou klidní, jako by se báli, co v té zimě přijde. Všude je ticho, nikde nikdo nepoletuje, všechny branky jsou zavřené, nikde se nic neválí, všude zhasnuto. Zkrátka krása. Obsedám si v klidu své dvě klisny, co jsou na řadě a nikdo se mě nic nevyptává, nikdo nic nesleduje, nefotí, nenatáčí, nic si nezapisuje. Užívám si to. Nebojte se nechystáme se všeho nechat. Jde jen o cílenou odpočívku a na jaře už se nám zase bude stýskat po lidech. Jako každý rok.
Co tedy napsat k tomu letošnímu roku?
Opravdu příjemné překvápko byly tři skupinky. Moc (a když říkám moc, myslím moc) se mi líbili dámy soustředěné kolem trenérky Terky Patakiové – jezdili s citem, čistě a dobře. Vím, že jsou všechny na hranici poznání většiny věcí, kam se běžný český jezdec málokdy dostane, a tak držím palce. Bude pro mne čest s vámi v příštím roce opět smět pracovat.
Hodně se mi líbili svěřenkyně Báry Truxové ze severu Čech, je vidět že Bára umí učit a posílat ty správné věci dál z čehož mám radost. Kdyby byla v každém kraji alespoň jedna taková trenérka nebudu mít strach o české jezdectví.
No a pak mne hodně překvapila parta z Pony Klubu v Praze. Nejenom jízdou na koni, ale vším tím okolo. Jsou zorganizované, pracovité a perfektní. Po jejich týdenním pobytu u nás to vypadalo jako když jsme uklidili před příjezdem státní návštěvy. Vědí kolik stojí seno i sláma, jak to vypadá když je málo vody atd.
Pak mám v hlavě velké množství jednotlivců, které mám rád, jezdí jim to, jejich koně jsou zdraví a mají se dobře. Někdo postupuje svižně kupředu, někdo pomaleji, ale to je vlastně úplně jedno. Koním se daří a objevování jezdeckých tajů stejně nikdy nekončí. Jmenovat je nemůžu, protože bych někoho urazil, na koho bych zapomněl, ale většinou to říkám nahlas, takže ti se kterými se dobře pracuje to většinou vědí.
Jo a pak je malá část lidí, kteří mne překvapili nepříjemně. O těch psát nechci. Většinou si k nim udělám černý puntík, oběhnu barák s nějakým vykuřovadlem a odpustím. Jen příště se vidět už nemusíme.
Pokud jsem na některé z vás vrčel (hlavně ke konci roku) tak se nezlobte, někdy jsem zkrátka unavený a stále hledám nějaké snadnější a smysluplnější způsoby, jak předat to nepředatelné.
Obecně když se dnes ohlédnu (po třech týdnech relaxace) na svých 217 dní kdy téměř nepřetržitě učím musím konstatovat, že to bylo fajn. Vždycky si říkám, že pokud v tom množství lidí a jejich koní pomůžu alespoň deseti z nich k lepšímu porozumění, pořád mi to stojí za to. Takže díky a příští rok s některými z vás opět na viděnou.
Václav
