Někdo tam nahoře nás má rád…

Občas mám pocit, že tam nahoře nás někdo má rád. Nebo nám – jen tak ze švandy – uhladí cestičky a pak se dívá, jak nám padá brada.

V sobotu 30. května byl u nás na ranči malý svátek. Každoroční den otevřených dveří, a letos bylo téma „Pravdivé jezdectví“. Prostě pravdivé – což samo o sobě je dost kontroverzní slovo. A ještě k tomu já…

Sedm dní předtím lilo, jako by tam nahoře praskla trubka. Sedm dní poté taky. Ale v sobotu bylo nebe modré jak z pohlednice a vedro na padnutí. Ideální den na výlet – a tak dorazilo víc než sto lidí. Zajímavé bylo, že všichni vypadali jako z jednoho kmene. V dobré náladě, s jiskrou v oku a hlavně s otevřeným srdcem. Nevím, kdo je seslal, kdo je vybíral – ale měl dobrý vkus.

Začali jsme u nás na dvorku, kde jsem si lehce zašťoural do současného jezdeckého Matrixu. Pár lidí jsem možná lehce namíchl (když šťourám, tak šťourám), ale žádný kámen po mně neletěl – tak snad dobrý.

V kruhovce jsem dopoledne vystřídal dvě místní kobylky. NEPLECHA dělala čest svému jménu a předváděla jedno cirkusové číslo za druhým. TINA, věčná rebelka, nejdřív trochu vrčela a dělala ramena, ale nakonec odešla domů jako malá holčička s duší punkerky. Ne všechno se mi podařilo stihnout, jak bych chtěl. Jako obvykle jsem moc mluvil. To je ta moje snaha všechno vysvětlit, všechno popsat a naučit. Snad příště.

Pak přišel čas oběda – a moje Bára zase dělala zázraky. Sto třicet porcí oběda a pořád se usmívala. Nevím, na čem jede, ale jestli jsou to nějaké houbičky, chci znát recept.

Mezitím jsem nestihl kafe, protože jsme šli do sedel. Moje Bazalka makala, co jí síly stačily, navzdory tomu, že jsme letos začali s tréninkem hodně pozdě. Naštěstí dorazily kamarádky, co slíbily, že mě v tom nenechají samotného: Bára, Bára, Marie a Nikola. Chlapi měli zrovna něco důležitějšího na práci. Myslím, že jim to jezdilo.

Po týdnu zpětně? Krátce řečeno? Bylo to milé. Hodně srdečných rozhovorů, hodně tichých podání ruky a hodně úsměvů. Mrzelo mě, že jsem zase nestihl pozdravit všechny – ti nenápadní, ti, co se nechtějí vnucovat, často utečou dřív, než jim stihnu říct: „Ahoj a díky, že jsi tu byl.“

Druhý den jsme s Bárou bloumali po dvoře jako dva opilí koloušci a dlouho do večera jsme si přehrávali všechny ty malé historky, které se za den přihodí, ale nezapomínají.

A tak, než to všechno odvane čas, chci říct jediné:
Díky. Vám, sobě, koním, počasí i tomu něčemu nahoře.
Možná je to Bůh, možná osud, možná jen shoda náhod – ale někdo tam nahoře nás asi fakt má rád.

P. S. Jedna věc nedopadla a mrzí mě to ještě dnes: V neděli ráno začala další průtrž mračen a u našich vrat stála maminka s malou holčičkou. Jeli k nám tři hodiny autem a spletli si den. Stáli tam, bylo jim zima, těšili se na koně – a nikde nic. Nešlo jim nabídnout ani výlet na pastviny, neb naši koně se v této roční době pasou až na jejich konci. Stál jsem tam v mokrých botách a neměl co nabídnout. Doufám, že přijedou za rok, neb žádná malá holčička na celém světě by neměla být smutná.