Ray Hunt (31.8. 1929–12.3. 2009)

Dvanáctého března 2009 přišel koňský svět o jednu ze svých největších legend své doby – Raye Hunta. Jeho popularita a vyhlášené geniální tréninkové schopnosti, podpořené
navíc vznikem nového typu cestovních seminářů, dokázaly rozšířit jeho slávu napříč všemi jezdeckými disciplínami, ale i napříč zeměkoulí. V historii najdete jen velmi málo horsemanů, kteří by svou prací dokázali ovlivnit tak široké spektrum jezdecké veřejnosti.
„Jsem tady pro koně,“ znělo známé Rayovo heslo, které bylo vždy předzvěstí jeho nevybíravých, upřímných a někdy kousavých komentářů během jeho seminářů horsemanshipu a obsedání mladých koní.

Ray se narodil 31. srpna 1929. Městečko Paul v Idahu bylo jeho prvním domovem. Později se celá rodina přestěhovala do Mountain Home, kde Ray vyrůstal, chodil do školy a pomáhal na rodinném ranči. V roce 1948 se oženil s Milly Randall a dva roky poté začal pracovat jako kovboj na ranči T Lazy S v Battle Mountain v Nevadě. V roce 1955 se s Milly odstěhoval do Kalifornie. Důležitým milníkem v historii horsemanshipu byl den, kdy se členem jejich rodiny stal problematický kůň jménem Hondo. Rayova neschopnost koni pomoci nakonec vyústila v dnes již legendární setkání s Tomem Dorrancem. Toto setkání je považováno za historický bod, ve kterém se spojily dva fenomény, jež daly vzniknout dnešní podobě horsemanshipu.
Ray se od Toma učil několik let. Později vše dokázal geniálně využít na svých seminářích, při obsedání, tréninku a i v okamžicích, kdy pomáhal lidem pochopit jejich koně. Ray celý svůj život koním obětoval. Namísto násilí a hrubých tréninkových technik se šířila po celém světě filozofie založená na zjemňování a správné komunikaci mezi koněm a člověkem. Tom Dorrance o Rayovi řekl: „Nikdy jsem nepotkal někoho, kdo by dokázal vycítit tak nepatrnou změnu, využít ji tak přesně a v tak krátkém okamžiku… Brzy jsem po Rayovi žádal i nemožné a on to přesto dokázal.“
V roce 1980 se Ray podruhé oženil a dál pokračoval ve svém náročném cestovním programu. Po mnoho let trpěl chronickým onemocněním plic. Bez ohledu na svá zdravotní omezení nepřestal do poslední chvíle učit, cestovat a jezdit koně. Když mu nakonec docházel dech, používal dýchací přístroj. Nikdy se ani na krok nevzdálil od své životní cesty. Oslaben infekčním onemocněním plic podlehl 12. března 2009 infarktu.

Jen málo z nás v životě dokáže věci, kterých si povšimne a bude je obdivovat více lidí, než je prstů na jedné ruce. Nejsme nijak výjimeční. Možná jsme dobří, čestní, pracovití a slušní lidé, ale ne výjimeční. Výjimečnost je tak vzácná, že když se s ní setkáme, chceme si na ni alespoň sáhnout. A to nám Ray umožnil. Pomohl nám dotknout se výjimečnosti. Byl fantastickým motivátorem. Věřil v lidi a dokázal je donutit, aby uvěřili sami v sebe. Věřil koním a podporoval to také v ostatních. Ať už jste Raye milovali, nebo ne, nikdo nedokáže popřít jeho výjimečnost. Pokud jste Raye jednou potkali, nesete si ho s sebou celý život. Slyšíte jeho hlas a vidíte jeho obličej. S každým vaším snažením toužíte po jeho souhlasném pokývání. Navždy si pamatuje jeho kousavý jazyk, jak vás kárá a opravuje. Chtěli byste, aby věděl o každém vašem malém úspěchu. Toužíte mu říci: „Podívej se, Rayi, co se mi povedlo!!!“ Za každý neúspěch se chcete omluvit a pokorně přiznat svoji chybu. Ray si nikdy nepřipouštěl slovo nemůžu a nedovolil ani vám používat jej jako výmluvu.
Byly chvíle, kdy jste byli z jeho neustálé všudypřítomnosti unaveni. Chtěli jste mít možnost chybovat a neslyšet jeho hlasité štěkání. Pak se však ozvala nějaká jeho rada a bylo vše jinak. Učil vás dát ze sebe všechno, co jste nikdy nedali, abyste mohli dostat něco, co jste nikdy neměli. Pozorujte, pamatujte, srovnávejte. Ten hlas není nikdy příliš daleko. Naučil vás, že od koní a od života dostanete jen tolik, kolik jste ochotni a schopni dát.
Ray nikdy nechtěl být slavný, ale chtěl úspěch pro každého z nás. Říkal: „Pokud jsem nyní dál než vy, je to jen o krůček. Pokud však dosáhnete cíle první, vraťte se prosím pro mne a pomožte mi trochu.“
Byl žijící legendou své doby. Jeho poselství jej nadlouho přežije díky jeho nesčetným studentům.
Ray měl jeden velký sen. Jednoho dne uvidět malé dítě pracovat s koněm. Dvojici perfektně mentálně i fyzicky napojenou jednoho na druhého. A na otázku, kdo ho to naučil, dítě odpoví: „A ty znáš nějakou jinou cestu?“

článek vyšel v roce 2011 v časopise HORSEMAN č.1
autorka textu: Bára Bořánková
autorka fotografie: Heather Hafleigh