Největším nepřítelem státu je odjakživa venkovan a sedlák. Vrchnost si již od časů Marie Terezie láme hlavu nad tím, jak tu holotu venkovskou dostat pod kontrolu. Letos, i přes ty časy zvláštně vachrlaté, překvapivě zesílil můj pocit radosti. Radosti ze znovu oživeného umění revolty a české undergroundové tradice. Alespoň tady u nás na Jihu.

Každý rok, vidím lidi, jak přijíždí lehce utahaní, ulepení, zmuchlaní a naštvaní, či dokonce otrávení ze svých praktických životů. Při mé první otázce: „Jak se máte?“, se ozve: „Dobře, ale jinak je všechno na hovno…“ Trvá to tak dva dny, než přestanou infikovat jihočeskou krajinu. V pátek jsou v pořádku, ale to už je zase posílám domů.

Letos jsem na jaře zaznamenal zvláštní věc. Všichni se usmívali již při vystoupení z auta. A to, že jsem si toho všiml já, profesionální medvěd-bručoun, je už co říct. Jako kdyby přes všechny ty pitomosti, které se na nás valí shora, si běžný člověk normální začal vytvářet vlastní alternativní Jinde. Strašně moc mi to začalo připomínat ty malé ostrůvky svobody, které jsem nacházel mezi muzikanty, či v kopcích Slavkovského lesa v trampských osadách. Taky mi to asociuje vtip Vladimíra Renčína, kdy do vinného sklípku, kde paří partička chlapíků vstupuje další se slovy: „Buďte rádi, že jste tady! Venku zuří vědeckotechnická revoluce!“

Taky nám letošní rok krásně vyprofiloval kamarády. Většina zůstala normální. Díky za ně. (I když při posledním dýchánku u nás doma, kdy se probíral způsob, jak z alternativního světa bytostí přivolat draka, by se o normálnosti vedli nespíš dlouhé odborné disputace.) Jen velmi, velmi malá část z nich se nechala strhnou koloritem doby a začala tančit jakési dobové tance. Zase jsem si vzpomněl na časy, kdy jsem po letech potkával bývalé spolužáky, které jsem si pamatoval jako vlasaté hipíky, kteří se mi snažili vysvětlit proč vstoupili do Strany slovy: „Mám přece děti, ty vole…“  Tož tedy asi tolik k pocitu z letošního léta.

Jednu z dalších radostí letošního roku mi přineslo kupodivu samotné jezdectví. Ne, že by se naše partička jezdců, o které se staráme nějak rapidně změnila. To určitě ne. Pro mnoho z nich zůstává jezdectví v hromádce přání, o které se píše Ježíškovi rok, co rok i přesto, že víte, že pod stromečkem budou zase ponožky, a ne to Porsche 911. Ale, v letošním roce jsem viděl mnohonásobně víc jezdeckých talentů, než bývá obvyklé. Možná lidé měli čas víc jezdit. Nevím. Viděl jsem věci, které si budu ještě dlouho pamatovat a moc a moc bych si přál, kdybych si mohl myslet, že jsem tomu trochu napomohl i já. Byl bych zkrátka rád na sebe pyšný. Míval jsem ročně jednoho či dva jezdce, kteří vykazovali známky skutečného a pravdivého jezdectví. Letos jsem přestal dýchat minimálně desetkrát. Vždy v takové chvíli se zastaví čas, slyším hudbu a cítím tu harmonii vesmíru. Splynutí těla i ducha, řekl bych trochu poeticky. Kůň se usmívá, protože daleko víc chápe než jezdec samotný, jak moc se něco povedlo. Něco se děje a za mne v tomto směru letos velký posun ke kvalitě.

Někteří z těch lidí prošli také rukama Terezky Patakiové, a tak mě mrzelo, že její stáj končí, neboť se Terezka stěhuje kamsi do kamsi. Kam budu nadále posílat lidi z oblasti kolem Prahy netuším.

Hodně nás letos také překvapila účast na našem jednodenním semináři u nás doma, kde Bára musela nakrmit přes sto účastníků, což byla v našem jihočeském ostrůvku klidu a pohody opravdu pecka. Naši chlapečkové by nejspíš prohlásili: „Hustý…“

Také mě překvapil zájem o knihu Strašidlo zvané Horsemanship. Vykoupili jste mi holoto náklad, který byl zamýšlen na pět let. Byl jsem opravdu překvapen. Je to moc hezký pocit, když mohu lidem na zvídavé otázky od letošního roku odpovídat: „Máš to v knize.“ Je to osvobozující a za to díky.

Abych zase nebyl tak příliš pozitivní a vy jste si nemysleli, že ten bručoun Já je nemocný, tak ještě pár poznámek na závěr.

Cítím zhoršující se stav koňské populace jako celku. Možná bych si to nikdy neuvědomil, kdybych nejezdil celý rok po stájích sem a tam. Koně v Česku jsou nemocnější a hodně lidí se diví, když jim říkám, že normální je přece zdravý kůň. Příčinu vidím v čím dál tím větší nevzdělanosti majitelů. Krmení koní, zoohygiena, odchov a fyziologie tréninku. To neustále opakování blbostí na internetu samozřejmě prosakuje do běžné praxe amatérských chovatelů a profíci raději mlčí. Další příčinu vidím ve zvyšující se agresivitě běžných veterinářů, který přestali léčit a již se stali jen odborníky na chemické látky. Navíc jejich angažovanost při sestavování krmných dávek pro koně mě opravdu udivuje. Letos k nám dorazilo dost koní ve strašlivém výživném a zdravotním stavu a při mém vyptávání se majitelů, kde se stala chyba, vždy narazím na nějakou vysoce odbornou veterinární radu. Co v té chvíli radit majiteli koně? Většinou říkám, aby se naučil nepřehazovat svoji zodpovědnost za zvíře na někoho jiného. Pokud tak chce činit tak je asi jedno, zda se o krmení poradí s veterinářem nebo svým elektrikářem, či daňovým poradcem. Vyjde to nastejno. Žádná z těchto profesí nemá ve školních osnovách ani hodinu o krmení zvířat.

Letos jsem opět pocítil, jak se zvyšuje procento lidí, pro které neznamená nic závazek, slib, či podaná ruka. Přihlášený účastník na kurz, který mi objednaný termín spláchne v neděli, v den příjezdu tak, že když mu píšu, kdy dorazí – vrátí se mi zpět SMS se slovy: „Nějak mi to nevyšlo. Nepřijedu,“ mě nepřestane udivovat. A to někteří ani neodpoví. Letos jich bylo asi deset. Kamarádi radí různé druhy pojistek, jako zálohy a platby dopředu. K tomu mám jen jedno. Jsem tvrdá palice. Nechci se přizpůsobovat době ani lidem. Moje maminka, která mě vychovávala až do konce svého života, by mě za tohle vlepila pořádný pohlavek. Řeším to černým puntíkem a konkrétního člověka žádám, aby se nikdy (opravdu nikdy) již nehlásil na žádný z mých kurzů. Nechci se s ním potkávat. Je to prosté. Trápit se tím nechci.

Bára mě nedávna trochu zaskočila otázkou, co udělám až rozdám černé puntíky všem. Nu což, nejspíš by přišel čas odejít z oboru a přestat se potkávat s komunitou koňomilů, kteří jsou podivní…

Tedy jen takové drobné mouchy z roku 2021. Obecně chci ale konstatovat, že rok 2021 se v našem malém koňském světě vydařil, byl fajn a máme z něj hezký pocit. Co chystáme na rok 2022 sesmolím do dalšího příspěvku, neboť většina lidí to nedočetla ani sem…

Držte se tam venku a snad se zase v příštím roce společně potkáme.