Ráno vylézám v ponožkách do kuchyně a projíždím si svůj každodenní rituál. Čaj, tři míchaná vajíčka, kniha – cca 20 minut. (Jo, takhle to potřebuju, než vůbec začnu fungovat. Když v sezoně jedu na víkend někam učit a musím vyrážet v pět ráno, tak kvůli tomu vstávám o hodinu dříve.) Pak vyrážím krmit koně, ovce, slepice, králíky – přesně v tomhle počasí, neboť má žena Bára je zrovna dnes na nějakém čarodějnickém kurzu, jinak má většinou již nakrmeno, když já ráno vstávám. Znovu jdu na kafe a pak už mne čeká celodenní pobíhání po ranči. Prší, padá mlha a mrzne zároveň, ale v klidu si odjezdím své koně a přistihnu se, jak uprostřed toho nejškaredšího počasí se cítím nejlépe. Divná úchylka. Jenže u nás je krásně i v zimě. Všude je ticho, jen zdálky slyším chroupání koní a občas si na mne zdálky dupne ovce, které říkáme Kšanda a která se na mne stále vytahuje. A dnes jsem si také uvědomil, že je čas napsat něco o tom, co nás čeká v roce Novém.

Vzhledem k tomu, že jsme přerušili po desíti letech vydávání časopisu Horseman a měl jsem čas si odpočinout, tak jsem opět dostal někdy kolem Vánoc chuť něco psát. Řekl jsem si, co třeba kniha. Udělal jsem si nejprve malou osnovu, přečetl si své staré články z časopisu a začal. Je polovina ledna, podle Wordu mám 155 stran a 75 tisíc slov. Úlet. Během čtení starých Horsemanů, na což jsem neměl dříve čas, jsem si uvědomil dvě věci. Jednak jsem objevoval všechny ty chyby a nedodělky a jednak mi naskakovalo mnoho nových a nápadů na další číslo. Už blbnu. Tak jen uvidím, zda mi toto tvůrčí nadšení vydrží.

Možná bych měl snad ještě jako každý rok napsat něco k sezóně 2019. Na konci hrozně vrčím, takže nějaké posouzení raději píšu až po nějaké době. Loni to nebylo potřeba. Nevím, co se přihodilo, ale v loňském roce nám Pán Bůh posílal domů samé příjemné lidi a koně. Měli jsme zase hodně pěkných zážitků a v mém kalendáři přistáli pouze(!) dva černé puntíky, což je za posledních deset let rekord. Když se ohlédnu zpět tak si budu nejvíc pamatovat dvě věci. Krásný červnový víkend u nás doma, kdy dorazilo přes sedmdesát lidí na dvojkurz s Michalem Šanderou, což byl výborný nápad. Děkuju. Ta druhá věc, kterou si budu nejspíš pár let pamatovat, byl podzimní společný trénink ve stáji Akrash na Žernovce. Chvílemi jsem zapomněl dýchat a myslím, že diváci, kteří byli u toho občas také. Všichni jezdci, kteří ten den nasedli na své koně, ať už se považují za trenéry nebo úplné začátečníky jezdili neskutečně. Občas nebylo co dodat. Klid, harmonie, správné načasování, uvolnění koně, rovnováha, téměř neznatelné pomůcky. Myslím, že i nepoučený divák, který šel náhodou kolem musel cítit, že se zde stalo něco zvláštního. Myslím, že se to hodně blížilo k tomu, jak se jezdívalo kdysi na dobrých českých jízdárnách.
Netroufám si připsat si nějaké zásluhy, neboť Terka Patakiová, která celému spolku šéfuje říká již dlouhé roky, svým lidem správné věci. (Což je v Česku věřte, nevěřte velká vzácnost. Jel jsem domů, po cestě se usmíval jako sluníčko, protože jsem cítil, že tyhle kapky dobrého jezdectví je něco jako déšť do vyprahlé české krajiny. Děkuju. Terku a spol.  jsem pozval na dvoudenní kurz k nám na ranč v květnu. Program vyvěsím později, termín je již v kalendáři.

Kalendář na rok 2020
Víkendový kalendář kurzů byl jako vždy zaplněn během listopadu na celý rok, takže si snad každý z vás něco vybere. Od teoretických kurzů až po společné tréninky, kde, když je štěstí na jezdce a slušné koně, můžete vidět i pokročilejší techniky.
Individuální kalendář pro tréninky k nám domů byl tentokrát zaplněn šílenou rychlostí. Během prosince, již nebylo kam psát další zájemce. Pokud jste se zapomněli přihlásit tak mi, přesto napište, zařadím vás na seznam náhradníků. (Zrovna dnes jsem přepisoval dvě odřeknutá místa). Za důvěru taktéž děkuji.
Barunka už mi zase míchá nějaké Bachovy kapky proti vrčení, tak snad bude rok 2020 fajn. Těším se na vás všechny, zatím se držte a moc z těch koní nepadejte. Bolí to.